JanKoWeb: Recenze - Guy de Maupassant: V rodině a jiné povídky
"Nemusí pršet, stačí když kape..."
JanKoWeb - návody, postřehy a rady ze světa softwaru pro každého.
Recenze knih a humorná tvorba pro chvíle oddechu...

Do západu slunce 9 hodin a 15 minut (vyšlo 05:06, zapadne 21:09).

"1"

V. Havel
Galerie nemohla být načtena.
Jméno:
Číselně: čtyři a sedm je
Líbí se Vám tu? Přidejte na své stránky odkaz. Já mohu udělat totéž.
Při každém obnovení stránky se zde vypíše zpráva skriptu.

Skript je zdrojový kód interpretovaného programu.

Pohání celý tento web a rád komunikuje s návštěvníky.-)
RSS RSS zdroj článků a novinek

Guy de Maupassant: V rodině a jiné povídky

Nakladatelství Svoboda, Praha 1990. Přeložila Dana Melanová. Povídky v tomto souboru jsou z rodinného prostředí a jejich námět je stejný – rodina (k velkému překvapení)...

Vzhledem k tomu, že jsem nečetl celou knihu, ale jen několik povídek stránkovým namátkových výběrem (tzn. nejkratší vyhrává – pozn. autora), nastíním zde obsah těch, které byly něčím zvláštní a více se budu věnovat pouze titulní povídce V rodině, která se mi zdá námětově nejpozoruhodnější.

Nejdříve k těm zvláštnějším. Např. povídka Venkovský příběh, která vypráví o dvou sousedech, které navštíví bohatá paní a ta by ráda „koupila“ jedno jejich dítě. Jedna sousedka odmítne, druhá souhlasí. Od té doby se sousedé začnou nenávidět, ale jednoho dne přijede nóbl „prodané“ dítě a mladík, který měl být prodán se „nafrní“, počastuje rodiče slovy „Vy křupani!“ a zmizí ve tmě. Za zmínku by ještě možná stála třeba povídka Ve vlaku, která vypráví o knězi, jenž byl požádán, aby vlakem doprovodil domů děti jeho známých („To je ale kostrbaté!“ – pozn. autora), protože vlakem cestuje mnoho lehkých děv. Kněz si tedy vybere kupé s jedním pánem a paní, kteří vypadají solidně. Během jízdy ale výše uvedená začne rodit, a tak má kněz doma co vysvětlovat. Nebo další povídka Na Silvestra – tu vypráví „sám“ autor. Na Silvestra nechtěl být sám, a tak pozval na večeři jednu dívku z ulice. A co se nestalo – žena začala v jeho posteli rodit, což u sousedů vzbudilo nebývalý zájem. Vzhledem k tomu, že mi to začíná nápadně připomínat zábavného Alberta, myslím, že se raději už o dalších zmiňovat ani nebudu. Na povídce V rodině však ještě obecně zhodnotím formu a styl Maupassantových povídek.

Povídka V rodině má asi 25 stran (předchozí povídky měli průměrně asi 6), možná také proto je o něco záživnější. Vypráví o panu Caravanovi, jemuž zemře matka a snacha hned začne s pomocí manžela zařizovat vše kolem pohřbu a zároveň před zraky příbuzných schovají nějaký ten nábytek z pokoje zesnulé („Myslím tím, že ho schovají před zraky příbuzných, ne před zraky příbuzných. – Eh... – Eee... – No to je jedno.“ - pozn. autora). Když ale příbuzní přijedou („Teď je to doufám jasné.“ – pozn. autora), náhle se zjistí, že je matka živá a jen upadla do jakéhosi spánku, ale vše, co se kolem dělo, slyšela. To oběma manželům dost zavaří.

U charakteru paní Caravanové bych se na okamžik zastavil. Na ní by se totiž daly hezky demonstrovat naturalistické rysy povídky. Paní Caravanová je totiž vcelku vypočítavá, chladná, ale možná i praktická žena. Matku manžela sice neměla ráda, ale přesto, nebo vlastně možná právě proto, hned organizuje všechno kolem úmrtí a hbitě všechno obstarává. A stejně hbitě také „zachraňuje“ matčinu pozůstalost a chlubí se na oko před sousedkami, jak smutečně upravila matčin pokoj a jak se u ní každou chvíli modlí... Myslím, že to by ke stručné charakteristice paní Caravanové stačilo.

Závěr povídky se mi ale líbil nejvíce – je totiž komicky ironický. Povídka končí slovy Caravana: „Co já jenom řeknu šéfovy!“ (což je reakce na to, že nebyl den v práci a na radu manželky se neomluvil, neb spoléhal na to, že úmrtí matky vezme šéfovi argumenty). Tak jsme se zasmáli, popojedeme k formě a stylu.

Některé povídky jsou psány v er-formě, jiné v ich-formě, která, podle mého názoru, přidává na čtivosti. Náměty nejsou nijak zvláštní, i když je pravda, že se autor snažil vybírat příhody rodinného života poněkud nevšední, což se mu podle mě docela povedlo. K formálnímu členění povídek bych měl ale docela velkou výtku. Odstavce jsou totiž poněkud chaotické (hlavně při přímé řeči) a mnohdy, alespoň jsem měl takový pocit, dost nelogické. Čtení tento fakt dost znepříjemňuje. Otázkou je, zda-li je to chyba nakladatelství, nebo už samotného autora.

Vzhledem k tomu, že povídky jsou kratičké, není divu, že charaktery postav jsou spíše jen naznačené, popis prostředí je také vcelku stručný. Vzhledem k chování postav a hlavně vzhledem k námětům a dějům bychom skoro mohli říci, že naturalismus z Maupassantových povídek „jenom kape“.

Vyzdvihnout bych chtěl hlavně to, že ač povídky nejsou nějak „extra záživné“, nejsou přímo nudné, protože autor vcelku dobře využívá nečekaných zvratů a lehké ironie spolu s přímou řečí.

Vyhledat titul: Městská knihovna Praha
Rubrika Recenze | Tagy Maupassant, Povídky, Výbor, Francie | Čt 26.11.2009 | 3726x

Náhodné články

© 2008-2025 JK, kontakt, právní upozornění
Powered by Janko's RS| XHTML, CSS, RSS, analýza kódu, SEO servis, dostupnost, hosting, líbí se Vám tu?
Požadavek: 0.05336 s, generování: 0.04352 s, paměť: 1.22 MB, sql dotazů: 8, CPU: 0.00

.