Oldřich Formánek: Pozor! Cela 292 Ve spárech Gestapa

Vydalo nakladatelství Práce 1945. Kniha je po formální psána v ich-formě, v částech, kdy se jedná o vyprávění o dalších lidech v er-formě. Je členěna do logických kapitol.

Kniha má 340 stran formátu A5 a obsahuje v příloze autentickou fotodokumentaci autora a dalších lidí. Dále čtenář v příloze nalezne ofocené originální dopisy z Pankrácké věznice, psané Tondou Mádlem na kapesníky vlastní krví.

Jak autor sám na začátku podotýká, snažil se o pokud možno objektivní líčení. Smyšlené není nic, jména jsou až na několik výjimek skutečná.

Příběh se otevírá líčením událostí v Kladně roku 1939 po vyhlášení Protektorátu. Tehdy došlo k zabití jakéhosi německého strážmistra, za což se za nedlouho tvrdě pomstilo Gestapo. Jednou z prvních obětí byl starý a vážený starosta Kladna Pavel.

Příběh je dost pohnutý, jak autor sám píše. Sepsal jej hlavně proto, aby si lidé, kteří válku přežili, vážili svobody a pozůstalí, kteří se nedočkali návratu svých drahých, si uvědomili, že jejich oběť nebyla přinesena nadarmo.

Na začátku kromě několika vylíčení obrovských křivd Němců vůči českému obyvatelstvu, včetně vražd a umučení nevinných lidí, je také vylíčen případ z Klatovska. Tam byla řada lidí zatčena Gestapem za pouhé poslouchání zahraničního rozhlasu. V praxi to znamenalo pro mnohé z nich smrt.

Autor je kvůli podezření ze spolupráce na vydávání odbojového časopisu "V boj" jednoho dne také zadržen Gestapem a odvezen do Pečkova paláce v Praze, přezdívaného Pečkárna. Tam byl při výslechu brutálně bit a posléze uvězněn ve věznici na Pankráci, kde bylo vězněno mnoho politických vězňů, tedy v drtivé většině českých občanů, kteří se nějakým způsobem zprotivili Němcům.

Část knihy popisuje autorům pobyt v Pankrácké věznici, posléze je ale odvezen k lidovému soudu do Drážďan.

Vlakovému transportu dělají doprovod SS-mani, tedy příslušníci německých SS oddílů. Vězni jsou brutálně biti a různými způsoby týráni a ponižováni.

Po příjezdu do Německa jsou vězni umístěni do trestnice v Mnichově, odkud jsou později převezeni přímo do Drážďan, do věznice s přezdívkou Matylda. Po odsouzení je autor převezen do další věznice a později na Mírov.

Líčen je každodenní "život" ve vězení, který se omezuje hlavně na snahu v krutých podmínkách přežít. Vězni jsou nuceni těžce pracovat, cely nejsou vytápěny, jídla je málo. Psát domů je až na výjimky zakázáno a přijímat poštu často také. Proto je jakákoli zpráva z fronty či z dění doma vítána a do trestnice se také pašuje různými způsoby.

Během vyprávění autor někdy odbočí na podrobnější vylíčení osudu a původu osob, se kterými se setkal. Pro čtenáře je to zajímavým zpestřením a nepůsobí nijak rušivě. Zároveň je to pozoruhodný historický přínos.

Zvláštní pozornost je věnována třeba postavě paní Inky, Ireny Bernáškové, která se velmi zasloužila o vydávání a distribuci odbojového časopisu "V boj", který byl provokativně zasílán i samotnému Gestapu.

Kniha je velmi zajímavým a pohnutým svědectvím doby a napsána je velmi poutavě.