Moje jízda fábií

Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho, jak brzdy nefungují (jestliže se sešlapuje plynový pedál), ani když jim řidič domlouvá a učitel autoškoly marně šlape na pedál spojky a brzdy, aby nás potom o rozdílu mezi oběma pedály přišel informovat do korby popelářského vozu, kde jsme mezitím přistáli, jezdím fabií co možná nejméně.

Bylo to zrovna v úterý, chvilku po poledni, kdy jsem dostal první jízdu. Nechtělo se mi na ni, ale jednou jsem se upsal do autoškoly, tak jsem se musel projet fabií. Před jízdou učitel půl hodiny hledat kabel od osvětlení nápisu autoškoly, pak kabel vzal a zabouchl ho do kufru zručně. Poté následovala exkurze uvnitř vozu. Volant, pedály, tlačítka, páčky. Pak už jsme konečně nastartovali. Při rozjezdu jsem poznamenal, že je to přece jen rozdíl proti trenažeru, ale nakonec se mi asi na podesáté nastartovat povedlo. Motor zakvílel ve čtyřech tisících otáčkách a auto vyrazilo kupředu.

Muž, kterého jsme ještě na parkovišti minuli, a který neustále kvílel, křičel, že mu teď ty boty, které si před chvilkou koupil budou nejmíň o tři čísla malé a teprve teď jsem si uvědomil, proč auto předtím tak divně nadskočilo.

Po několika výzvách učitele, které směřoval k nepřiměřené rychlosti, jsem si konečně všiml, že tachometr je ten druhý budík, než na který jsem upíral své zraky. Před první křižovatkou mě učitel upozornil na vysokou citlivost brzd, ale já neměl na jeho poznámky čas reagovat, a tak jsem mu jen posléze podal kapesník na otření krve z čelního skla, aby nám nevadila ve výhledu.

Když jsme sjeli z kopečka a zastavili na jeho úpatí na křižovatce, učitel mínil, že je málo zabržděno a náklaďák před námi nás posypal trochu pískem. Teprve potom jsem si uvědomil, že mám nohu na spojce a ne na brzdě. Muže, který se na nás pověsil na další křižovatce (taky nemáte rádi, když vás někdo sleduje?), jsme nemohli setřást, ale on se nakonec kapoty pustil, a tak to dobře dopadlo. Krvavá kapota budila v lidech na přechodech takový respekt, že před námi už z daleka s křikem utíkali. Pokusil jsem se tedy ostřikovači smýt alespoň něco z toho nezvaného spolucestujícího, ale protijedoucí auta se náhle začala chovat dost podivně. Učitel mě upozornil, aby ta dálková světla vypnul a pak už zase bylo všechno v pořádku.

Naprosto bravurně jsem se vyhýbal pouliční kanalizaci. Auta za námi sice čas od času vyjela na chodník, některá dokonce zaparkovala přímo do pouličního osvětlení, ale proti gustu žádný dišputát.

Pak ale přišel tramvajový tunel, kde se vozovka a koleje sjíždějí v jeden pruh. Řidič tramvaje nás při vjezdu do tunelu vítal veselou zvonkohrou a slavnostně na nás kynul rukama. Nakonec se mi ale přece jen podařilo mezi oběma tramvajemi prokličkovat a lidé uvnitř tramvají si z toho doslova sedali „na zadek“ tak, že nakonec nebylo v tramvaji jediného stojícího člověka.

My jsme ale zatím pokračovali už dál. Lidé na tramvajovém ostrůvku před námi opravdu bravurně uskakovali a já si uvědomil, že bychom se zase mohli vrátit na vozovku. Brzdu ani plyn jsem sice ještě neměl příliš takříkajíc „v noze“, ale přesto jsem byl rád, když jsme se po několika řvavých rozjížďkách dostali zpátky na parkoviště.

Učitel z palubní desky posbíral všechny svoje zuby, vypotácel se z automobilu a děkoval směrem k jeho pedálům, že jízdu přežil.